Jak staří Příbramané slavili advent

Stejně jako pro nás měly i pro naše předky Vánoce zvláštní kouzlo. Těšili se na ně a období adventu si užívali jako čas příprav na příchod spasitele, který se narodí v jeslích. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který byl za panování císaře Karla IV. majitelem Příbrami, zavedl v pražské katedrále jako výraz své úcty k Matce boží každodenní jitřní pobožnosti, které se během 15. století rozšířily po celé zemi.

Příbramští se za husitských válek přidali na stranu podobojí, která ve svých kostelích zaváděla český sborový zpěv. Proto i v Příbrami vzniklo literátské bratrstvo, složené kromě žáků a učitelů zdejší městské latinské školy z předních měšťanů, pro něž byla účast na chrámové hudbě poctou. Tito literáti vyzpěvovali také každé adventní ráno při pobožnosti a třeba i v nepřítomnosti kněze v zešeřelém kostele sv. Jakuba roráty. Jejich krásné a radostné melodie chytily za srdce každého posluchače, který si přivstal do tichého jitra a s rozžatou lucernou přispěchal do studeného kostela.

Časem se rozhodli příbramští řezníci, kteří byli nejbohatším cechem ve městě, že na svůj náklad pořídí pro literátský kůr v kostele sv. Jakuba kancionál, který bude začínat právě roráty pro sedm dní v týdnu. Byla to velmi nákladná záležitost v ceně několika menších příbramských domů. Čím víc bylo v takovém kancionálu iluminací (vyobrazení), tím dražší byl. A protože se nenašel kromě řezníků a pan Korky z Korkyně žádný další donátor, jsou v tomto kancionálu pouze dvě celostránkové zlacené iluminace. Kancionál vznikl asi v letech 1560–1585 a měří 38 x 52 cm. Jeho desky z bukového dřeva byly potaženy bílou tlačenou kůží a byly opatřeny mosaznými rohy a kováním, aby se kniha neničila. Zpívalo se z ní tak, že se na literátské tribuně položila na dřevěný stojan, kolem něhož se zpěváci shromáždili. Texty byly psány tak velkými písmeny, že na ně všichni dobře viděli.

Zpěvník začínal roráty pro neděli, kdy se zpívalo čtyřhlasně. Diskant (vlastně soprán) vyzpěvovali žáčci ze školy vysokým hlasem, pak následoval alt, tenor a bas. Každý hlas měl svůj part vepsán na čtvrtině dvoustrany. Pro další dny byly roráty jednohlasé. Počáteční písmena – iniciály - pro jednotlivé dny v týdnu byla vyvedena zelenou, fialovou nebo růžovou barvou a byla doplněna krásnými malbami, takže se zpěváci nemohli zmýlit. Přesto pro ně byly leckteré iniciály v dalších generacích nerozluštitelné, a tak si pomohli - latinským tiskacím písmenem si do nich vepsali velké písmeno, které iniciála představovala. Nadpisy jsou červeno-žluté, ostatní texty i bledě modré či spíš už šedé.

Kromě postav Boha Otce s mečem v ústech a v nebeské slávě tu byli andělé s pozouny, obrazy biskupa a papeže a církevních otců, proroka a modlícího se Samsona. Byla tu vyobrazení, související přímo s očekávaným příchodem spasitele - Zvěstování Panny Marie a Návštěva Panny Marie u Alžběty.

I když bylo příbramské literátské bratrstvo spojeno s utrakvistickou církví, přežilo rekatolizaci po roce 1624. Až císař Josef II. rozhodl roku 1784 o zrušení těchto bratrstev, protože je mylně považoval za přežitek přepjaté barokní zbožnosti. Také Příbramským bylo nařízeno rozprodat veškerý movitý i nemovitý majetek literátů, jen jejich zpěvníky se podařilo v kostele uschovat.

Zákaz literátských bratrstev byl po smrti Josefa II. odvolán (stejně jako bylo dřív nebo později upuštěno od mnoha dalších nařízení tohoto podivínského panovníka) a tradice adventních rorátů v Příbrami pokračovala. Opotřebovaný kancionál byl nově svázán v roce 1810, „když štědrost božská požehnati ráčila“. Stránky však byly oříznuty, a tak chybí kousky vyobrazení a dekorací na okrajích.

Až dojemným dokladem úcty, jaké se tento kancionál s roráty těšil, je několik stran s textem novodobé hornické písně o deseti slokách. Byly do zpěvníku vevázány za nedělní roráty roku 1895, tři roky po strašném důlním neštěstí, které znamenalo kromě ztráty 319 životů také symbolický konec rozkvětu příbramského stříbrorudného dolování. Text písně od Augustina Koláře je modlitbou za ochranu havířů, objevení nových bohatých žil a požehnání zdejším lidem.

Starý utrakvistický rorátník se v Příbrami očividně používal ještě na přelomu 19. a 20. století, protože jsou do něj zapsána jména tehdejších zpěváků, například: Josef Dvořáček 1896, Josef Macháček 1899, voskář Augustin Čížek 1901, Antonín Vlček, měšťan Prokop Herold. Už v roce 1870 ale příbramský regenschori Jiří Karel Skočdopole a pak znovu v roce 1904 jeho nástupce Bohumil Fidler vydali tiskem pro zdejší obyvatele „Roráte aneb radostné zpěvy adventní pro celý týden. Dle pořádku, jak se v příbramském chrámu Páně již od prastarých dob zpívávají.“, aby si během adventu mohli v kostele i doma zazpívat všichni. Tyto knížky jsou dosud k vidění ve Státním okresním archivu v Příbrami.

Tento utrakvistický kancionál spolu se dvěma dalšími darovala v lednu 1907 příbramská městská rada zdejšímu městskému muzeu a nyní jsou uchovávány ve sbírkách Hornického muzea. Všechny příbramské literátské zpěvníky v něm uložené jsou nepředstavitelně cennými uměleckými předměty, vypovídajícími o vysoké kulturní úrovni příbramských měšťanů a zdejší městské školy ve druhé polovině 16. století, kdy se Příbram po letech čekání stala dokonce královským horním městem (1579).

Stránku s roráty na sobotu uvozuje růžová iniciála R a následuje text „Rosu dejte nebesa a tou svlaž srdce lidská, ó věčná moudrosti božská, uslyš úpění zde na zemi, tebeť vzývá tvé stvoření, Pane Bože náš, učiň milost s námi, zprosť žalosti trápení pro Kristovo vtělení“. Dole na stránce je vyobrazen zřejmě sv. Jeroným v kardinálském obleku a se lvem a sv. Vojtěch s knihou a odznaky biskupa. Mezi nimi je vepsán letopočet 1585.

Pokud vám je text písně povědomý, máte pravdu. Až dosud se totiž nejen v našich kostelích, ale už třeba i na koncertech v adventu ozývá velebný zpěv „Ejhle, Hospodin přijde, a všichni svatí jeho s ním…Rosu dejte, nebesa, shůry, a oblakové dštěte spravedlivého…“

PhDr. Věra Smolová