Rok bez slunce 1816 aneb K příbramskému jubileu
Pro květnové číslo příbramského Kahanu jsem připravila na přání jeho vydavatele článek o historii oslav první písemné zmínky o městě. Z několika důvodů si redakce vyžádala zkrácení textu. Okamžitě po vydání článku se ovšem na mou hlavu snesly dotazy z řad jeho nespokojených čtenářů, toužících například vědět, kdo a kdy se jako první v Příbrami o oné listině z 20. června 1216 dozvěděl. Nuže tedy, a ještě něco navíc:
Dne 18. června 1815 byl francouzský císař Napoleon Bonaparte definitivně poražen v bitvě u Waterloo. České království včetně Příbrami však bylo totálně vyčerpáno takřka čtvrtstoletím vojenských dodávek, průtahy a ubytováváním vojska a nedávným státním bankrotem.
V dubnu téhož roku došlo v daleké Indonésii k nejničivějším sopečným výbuchům za posledních 2000 let. Po výbuchu sopky Tambory se do atmosféry dostalo velké množství sopečného prachu, což vedlo v následujícím roce na modře vyznačené části severní polokoule včetně Čech k poklesu průměrné roční teploty asi o půl stupně Celsia.
Tato zdánlivě drobná anomálie způsobila, že ještě po polovině května 1816 tu hustě sněžilo, obilí nevyrostlo a brambory se nevydařily. Žně tohoto „roku bez léta či bez slunce“ 1816 byly pro trvalé vlhko a chladno katastrofální. Stavové svolali zemský sněm a požádali státní úřady o zálohu, aby mohli nakoupit obilí. Než došla úřední odpověď, v hornatých oblastech vypukl hlad, v jehož důsledku se šířila zpravidla smrtelná nervová horečka. I kdyby tehdy vyhladovělí Příbramané měli tušení o nějaké listině vydané právě před 600 lety, jistě by si na ni nevzpomněli, protože se potřebovali především najíst. A sehnat peníze na vymáhané daňové nedoplatky.
Po tomto krutém roce se situace pozvolna začala zlepšovat, a tak si někteří lidé našli čas i na jiné věci než na shánění základních životních potřeb. František Palacký se v roce 1819 rozhodl věnovat především studiu českých dějin s cílem motivovat obyvatele českých zemí k národní uvědomělosti a v roce 1836 začal (německy) vydávat Dějiny Čech.
Mezi jeho spolupracovníky se zařadil vystudovaný právník Karel Jaromír Erben, jehož Kytici a České pohádky všichni známe. Napsal je i s cílem pozvednout po letech státem nařízené germanizace český jazyk na úroveň jazyka vzdělanců. Roku 1851 se Erben stal archivářem hlavního města Prahy a pomáhal Palackému při vyhledávání písemných historických pramenů. V roce 1855 připravil a vydal edici prvního svazku pramenů českého původu od roku 600 až do konce vlády Karla IV. v podobě regestů (výtahů), a to pod učeným názvem Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pod č. 567 je zde uveden zkrácený obsah listiny z 20. června 1216, v níž je poprvé zmiňována Příbram a jejíž originál byl objeven v třeboňském archivu, spravovaném rodem Schwarzenbergů.
Věděl v onom roce 1855 v Příbrami někdo o tom, že pražský biskup Ondřej kdysi koupil od Hroznaty statek Příbram za 300 hřiven stříbra? V Příbrami se staral o šíření kultury hlavně vzdělaný děkan Prokop Ondrák, ten se však kromě vedení farnosti zajímal o překládání. Jen o rok dříve se stal podučitelem na dívčí škole Jan Evangelista Brzák (1829–1910), který se ale začal zaobírat historií Příbrami víceméně z lítosti nad zhoršením mezilidských vztahů až po vydání Říjnového diplomu 1860, kdy mu poslanec a pozdější příbramský starosta Blažej Mixa řekl, že „kdo má peníze, má i rozum“ (ve smyslu, že bohatý člověk se může stát politikem a vzhledem ke svému majetku bude umět správně rozhodovat i o věcech veřejných).
Brzák svá studia začal právě četbou Palackého dějin, a tak brzy narazil na zprávu o Hroznatovi, biskupu Ondřejovi a Příbrami. V roce 1868 se dal do sepisování dějin Příbrami a strávil na nich 16 let. Svůj rukopis předložil roku 1885 městské radě v čele se starostou Karlem Hailem, která ho však odmítla vydat. Po Brzákově smrti dílo nabídl roku 1911 Brzákův syn a kněz Václav Brzák za 4000 Kč městskému výboru, jemuž se cena zdála vysoká, a nekoupil ho.
Ve válečném jubilejním roce 1916 měli Příbramané opět jiné starosti včetně péče o nevítané válečné uprchlíky různých náboženských vyznání a v Horymíru vycházely pouze výtahy z nejstarších dokumentů od roku 1379 od F. T. Brummeisena, protože o listině z roku 1216 tady zřejmě nikdo nevěděl.
O Brzákově díle a jeho hodnotě už od mládí naštěstí věděl Ladislav Malý, který si se svým kamarádem Václavem Brzákem hrával u něj doma. Tento pozdější učitel, zakladatel příbramského musea, spisovatel a regionální historik doslova v minutě dvanácté dojel 9. srpna 1938 pro Brzákovy rukopisy do Sudet a přiměl městské zastupitelstvo vynaložit přiměřenou částku na jejich odkoupení.
Poválečné generace příbramských historiků sice k Brzákovu dílu oficiálně zaujímaly přezíravý postoj, v tichosti z něj však více či méně čerpaly, a to včetně kapitoly o Hroznatovi. A tak se i díky učiteli Janu Brzákovi mohly v roce 1966 uskutečnit první oslavy příbramského jubilea.
PhDr. Věra Smolová, ředitelka SOA Příbram
