Vánoce Jakuba Jana Ryby roku 1791
Poněkud horkokrevný dvaadvacetiletý učitelský mládenec Jakub Jan Ryba přišel do Rožmitálu pod Třemšínem v únoru 1788. Zdejší triviální školu našel v neutěšeném stavu, a tak začal pro své žáky pracovat ze všech sil. Přesto se i na podzim 1791 potýkal s nehorázným jednáním zdejšího faráře Zachara, který byl představeným školy, ale zanedbával povinnou výuku náboženství a nenáviděl reformovaný způsob vyučování. V prvním pololetí mělo do dvou tříd zdejší školy chodit 203 žáků, ale docházka byla špatná. Podle oficiálního školního deníku (obdoby třídní knihy) musel Ryba opakovaně prosit o stanovené dodávky dříví na topení a o opravu dolejší třídy, která byla vlhká, a proto tam děti často onemocněly. Stěžoval si na podrývání své autority ze strany rodičů a na nepochopení ze strany faráře i kaplana. Ryba měl naštěstí od počátku zastání alespoň v rožmitálském starostovi Michalu Ježkovi, který se jako jediný snažil škole a kantorovi pomáhat. Do školního deníku impulzívní Ryba zaznamenával i zprávy o svém momentálním duševním rozpoložení jako „opravdový učitel musí mnoho vytrpět a v utrpení být silný.“
Za největší překážku vzdělání Rožmitálských považoval Ryba jejich chudobu a to, že děti musely vykonávat domácí práce a pást dobytek, který by jejich rodiče mohli za malý poplatek posílat na společnou pastvu. Rybovy představy o možnostech dětí však byly nereálné: „Dopřejeme-li dětem denně 7-8 hodin spánku, 2 hodiny na jídlo a také 10 hodin k práci, zbývají pro školu stále ještě 4 hodiny.“ Z dnešního hlediska nepředstavitelné bylo i to, že také jinak pokrokový Ryba dle dobových zvyklostí ustanovil některé žáky za dohlížitele v lavicích. Zastupovali učitele v době, kdy například musel coby ředitel kůru během vyučování hrát v kostele. Mnoho rodičů se proti tomu bouřilo, protože nechtěli, aby jejich dítě muselo poslouchat jiné dítě, které dokonce provinilce se svolením a v přítomnosti učitele trestalo. Ryba toto své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že „není zvyklý sám trestat ani nezkrotné žáky ve třídě a že by trestáním ztratil velmi mnoho na své důstojnosti“.
Týden před Vánocemi 1791 dostal Ryba od krajského úřadu pochvalný dekret za své metody a železnou vůli, jíž během tří a půl roku školu „pozdvihl z prachu a přivedl na stupeň, že je nyní vzorem mnohým školám“. Před Štědrým dnem dětem ve škole nejpřísněji zakázal chodit o Vánocích koledovat, protože josefinské nařízení z února 1789 chtělo vymýtit všechny „rozpustilosti“ a nařizovalo, aby děti „žádný povyk, běhot a nabíhání na takzvanou koledu nečinily a slovem s koledou nechodily“. Ryba to nechal vzkázat i nepřítomným žákům a nařídil svým dohlížitelům, aby případné provinilce zapsali a pak mu jejich jména v přítomnosti ostatních žáků oznámili.
Mnohé děti neposlechly, a tak byly 28. prosince ve škole (nejspíš tělesně) potrestány. Dva synové nového rožmitálského měšťana Martina Sýkory pak na svého dohlížitele Václava Ražánka doma žalovali. Otec Sýkora, který schválně poslal své menší děti na vánoční koledu s tím, že „nemá jim učitel nic poroučet, a protož by se jej nic nebáli“, v prchlivosti a zlosti běžel k domu, ve kterém bydlel dohlížitelův otec, válečný invalida Jan Ražánek. Tam to „dobré a mravné dítě, které mnohým za příklad pravé ctnosti státi a býti má, nemilosrdně a nekřesťansky zbil a hrozil mu, že mu v napadnutí krk ukroutí,“ napsal Ryba. Mimochodem – z jiných zápisů školního deníku vyplývá, že Ražánek byl pěkný šplhounek, který třeba Rybovi po jeho konfliktu s jedním z otců žáků poslal psaníčko, v němž učitele litoval, „že musí pro ně velmi trpět a že je za to špatně odměněn“. V jiném pak ovšem Ražánek po Rybovi chtěl, aby mu přenechal něco ze svého šatstva.
Rozzlobený Ryba se bál, aby z porušení řádu ohledně koledy nepošlo větší zlo, a tak ještě téhož dne napsal magistrátu podrobnou a emotivní žádost, dochovanou v příbramském okresním archivu. Chtěl, aby byl Sýkora úředně předveden, aby vynahradil „to ublížení“ dítěti Venclovi Ražánkovi, který je dohlížitelem školních dětí nad jejich mravy, chováním a jednáním, a aby byl řádně potrestán. Sýkora se k magistrátu dostavil hned a prohlásil, že se v budoucnu nebude úředním příkazům protivit a že se podrobí zaslouženému trestu. Na žádost kantora Ryby byl hned odsouzen a odseděl si tři dny v arestu. Později se učiteli doneslo, že městský radní Vojtěch Kopecký s jeho žádostí a potrestáním Martina Sýkory nesouhlasil a že chtěl vzít udělený trest na sebe. Ryba však dosáhl svého a problémy s koledou, považovanou za žebrání, se zřejmě neopakovaly, protože ve svém školním deníku se o nich už nezmínil. Nezanechal v nich ale ani zprávu o průběhu slavení Vánoc 1796, kdy v Rožmitále pravděpodobně poprvé uvedl svou českou vánoční mši „Hej, mistře“.
PhDr. Věra Smolová
