Změna, chaos a evoluce
Informace starosty 1. 6. 2015
V posledních komunálních volbách dali příbramští voliči zřetelně najevo svoji vůli. Volili změnu. Jedno, tuším americké přísloví praví: „Dojdeš-li na křižovatku, zaboč“. K tomu si dovolím dodat, že půjdeš-li stále rovně, jednoho dne se uvidíš zezadu, protože země je kulatá.
Ještě jinak řečeno, občas je třeba vyzkoušet změnu, i kdyby to mělo být jenom proto, aby se prokázalo, jestli to, co děláme, nelze dělat lépe. Říká se tomu pokrok. Principem pokroku je změna a opakem změny je stagnace, jejímž důsledkem je trvalé upadání. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.
Vzpomeňme osudu těch nejbohatších firem, které namísto pružnosti vsadily na jistotu. Kodak, Xerox, Nokia, anebo zkostnatělý státní Gasprom. Jen ty nejpružnější a nejinovativnější společnosti schopné přijímat nové myšlenky přežijí. Řeč není jen o firmách, ale jak ukazují dějiny, nutnosti evoluce podléhá vše, co chce obstát, včetně společenských řádů.
Omlouvám, se že se tentokráte tak pomalu prokousávám k meritu věci. Celé předchozí povídání je totiž přípravou na zodpovězení jedné základní otázky, a to, zda je možné dosáhnout změn, nové pružnosti a prosazení evolučních myšlenek se stále stejnými lidmi navyklými jen chůzi po prošlapané cestě.
I ti nejúspěšnější manažeři světa dostali jednoho dne padáka. Steve Balmer (Microsoft) se vydal z nejlepšího a „byl odejit“, a jiný Steve, Steve Jobs (Apple), prohlásil, že nejlepší, co se mu v profesním životě mohlo stát, byl jeho nucený odchod z Applu. Jedině tak se mohl Apple vydat o několik let později (opět pod jeho vedením) po nových kolejích vedoucích ke zcela jiným cílům.
Opozice vyčítá současnému vedení příbramské radnice příliš velké personální změny, nazývá je čistkami a připomíná doby normalizace. Vzhledem ke všemu výše uvedenému mám pocit, že zakrněna v dobách normalizačních zůstala se svými názory spíše opozice. Troufám si vyzývat: „Přestaňme se bát změn. Nebojme se ani přiměřeného chaosu, vždyť i evoluce sama není nic jiného, než jen chaosem se zpětnou vazbou“.
Pokud bych měl označit jednu oblast, která v příbramské politice zaostala nejvíce, musel bych pravděpodobně jmenovat oblast sociální. Ghetizace problémových a sociálně slabých skupin obyvatelstva do ubytoven bez pokusu o jakýkoli koncepční zásah, rezignace na možnost (a povinnost) oddělení těch, kteří „chtějí a nemohou“ od těch, kteří jen natahují ruku, přenechání veškeré terénní zdravotní péče jen na dobrovůli organizací, které tu už zítra nemusejí být, to jsou rezidua, se kterými se budeme muset poprat. Jak máme avantgardně nastavit nový systém, ve kterém bude možno uplatňovat synergický efekt mnoha zúčastněných organizací a odborníků, aniž bychom předtím provedli alespoň několik základních personálních změn? Směšné!
A že vybíráme lidi do vedoucích pozic netransparentně? Takovou ptákovinu může prohlásit kdykoli kdokoli bez nutnosti něco dokazovat. Osvědčenou metodou politických záškodníků je označování schopných lidí dopředu s tím, že určitě ve výběrových řízeních vyhrají oni, což je důkaz nekalosti.
Přijde-li k výběrovému řízení jeden schopný, druhý neschopný a třetí hloupý, nevyberu si k sobě toho hloupého jenom proto, že nějaký Trautenberg křičí, že už dopředu ví, že vyhraje ten schopný. Alibistický populismus není na místě. Odpovědnost za výsledky ponese jenom a jenom současné vedení, a proto si k sobě přibere takové pracovníky, které bude považovat za nejschopnější. Jakákoli jiná cesta, byla by cestou do pekel.
Jindřich Vařeka, starosta města Příbrami
