Historie

O Novém rybníce

V Příbrami stejně jako na svých jiných statcích údajně založil rybníky arcibiskup Arnošt z Pardubic. Obyvatelé města je bezplatně užívali. Když po husitských válkách připadla Příbram českému králi, který ji zastavoval různým šlechticům, staly se součástí zástavy také rybníky na Příbramském potoce - Hořejší Obora a Podměstský rybník (dnes Dolejší Obora). Do Příbramského potoka tekla i voda z rybníků Kaňka a z dnes zaniklého Štičího rybníka. Velikost rybníka se určovala množstvím ryb, které se do něj nasazovaly: roku 1570 byly první dva rybníky na dvacet kop násady, do Kaňky se vešly 4 kopy násady a do Štičího 8 kop násady. Předpokládalo se, že z jedné kopy (60 kusů) rybí násady vyroste za dva roky jeden džber ryb tržní velikosti, tedy 56–64 kusů.

Když císař Rudolf II. svým privilegiem z roku 1579 povýšil Příbram na královské horní město, dovolil příbramským měšťanům lovit ve vodách, tekoucích na obecních pozemcích. Výše zmíněné čtyři rybníky si však ponechal ve svém vlastnictví a královské město Příbram je od něj koupilo po dlouhém vyjednávání až v roce 1586.

Zřejmě z nutnosti zajistit si v dobách nedobré vlády zástavních držitelů dostatek vlastních ryb, které byly pravidelnou součástí jídelníčku, si Příbramští pod vrchem Myšlodrazí (dnes Padákem) v mokřinách na Příbramském potoce vybudovali v drahách obecní rybník. Začalo se mu říkat prostě Nový a v písemných pramenech je doložen k roku 1578. Pokud bylo třeba rybník v následujících dvou stoletích opravit, často na tomto obecním díle (dnes tomu říkáme veřejně prospěšné práce) za trest pracovali lidé, kteří se nějak provinili. V druhé polovině 18. století to byly i ženy, které se dopustily „tělesného skutku“ mimo manželství.

Nad rybníkem vedla silnice k Milínu a nad ní bývala pohodnice, v níž pohodný neboli ras likvidoval mršiny. Pod hrází Nového rybníka stál na Příbramském potoce od poloviny 16. století mlýn na mletí sladů. Na začátku 18. století se z něj stalo rozlehlé hospodářství s prachárnou, pilou a flusárnou, které potřebovaly velké množství vody pro pohon vodních kol. Na jaře 1713 ale příbramská obec začala budovat nad Novým rybníkem další rybník, který měl sloužit hospodářským účelům. Když si zanedlouho pod tímto rybníkem postavil mlynář Žlutický mlýn a rybník dnes zvaný Fialův dostal jeho jméno, začaly letité problémy s nedostatečným přítokem vody do Nového rybníka. V roce 1725 tedy došlo mezi majitelem Flusárny a příbramskou obcí ohledně odběru vody z obecního Nového rybníka k vyrovnání. V květnu 1781 se majitelé hospodářství tehdy zvaného Flusárna či Emauzy s obcí dohodli o provedení nové úpravy hráze Nového rybníka, do něhož se vešlo 12 kop rybí násady. Nadále směli z Nového rybníka vést žlaby a vodu schraňovat ve své nádržce.

Někdy během 19. století se Nový rybník stal součástí Flusárny. Rozlehlé hospodářství vlastnila od roku 1890 Emilie Nebeská. Po komunistickém převratu v únoru 1948 bylo hospodářství zestátněno Julii Nebeské, která na Novém rybníce již několik let provozovala plovárnu a koupaliště.

S poválečným rozvojem Jáchymovských dolů (dále JD, od r. 1966 Uranových), které nabízely svým zaměstnancům velkorysé platové a sociální podmínky, prudce rostl počet obyvatel města, pro které bylo třeba postavit nové byty. Kromě dalších bytových domů bylo budováno od začátku 50. let mezi Příbramí a Březovými Horami sídliště ve stylu sovětské architektury bytové výstavby (tzv. SORELA).

Kromě postavení nového kulturního domu v roce 1959 bylo nutné postarat se o sportovní vyžití lidí, kteří tehdy většinou neměli auta, chaty a chalupy. Vzhledem k šestidennímu pracovnímu týdnu potřebovali rekreaci v blízkosti svého bydliště. Proto se jako ideální místo jevil Nový rybník, rozložený v krásné krajině a dosažitelný ze všech částí města pěšky.

JD se v roce 1959 zavázaly, že rychle provedou výstavbu nového koupaliště na Novém rybníce vlastním nákladem asi 4 miliónů Kč. Hráz bylo třeba zesílit mohutným navezením zeminy z výkopů na sídlišti. Kolem rybníka se musela provést rozsáhlá úprava terénu, protože bylo nutné zvednout hladinu vody, která se měla rozlít po okolních loukách. Měly být vybudovány moderní kabiny, hřiště pro různé sporty, společenské místnosti, sprchy, komunikace. Jak bylo za socialismu obvyklé, stavba se podle městské kroniky v důsledku „mezipodnikových dlouhotrvajících jednání“ vlekla. V roce 1962 vzal výstavbu areálu do svých rukou městský národní výbor, který se rozhodl ji dokončit za pomoci zdejších závodů a občanů v rámci Akce „Z“, kdy lidé pracovali ve svém volnu a zadarmo. Jednání se zúčastnili kromě zástupců okresního a městského výboru KSČ, městského národního výboru, odborové rady, Svazu zaměstnanců v hornictví, JD závodu Bytíz a 9. květen, Stavebních závodů JD a jeho dalších součástí zástupci tělovýchovy a Národní fronty, sdružující tehdy povolené společenské organizace. Dohodli se, že na jednotlivých závodech bude odpracována jedna směna ve prospěch výstavby areálu. Na stavbu přispěly také odbory, stavbu se ale opět nepodařilo dokončit v plánovaném termínu.

V roce 1963 pracovalo na Novém rybníce v rámci Akce „Z“ vice než 200 občanů a k další pomoci na jeho dostavbě byli lidé vyzýváni na schůzích, místním rozhlasem i v kinech. Několik chovanců sem na úpravu hráze poslala pracovat i správa Nápravných zařízení. Rudné doly n. p., které vybudovaly své koupaliště na Pecováku, dodaly 300 m3 štěrku na cesty k písčité pláži. V říjnu 1963 uzavřel MěstNV s JD o používání koupaliště smlouvu, podle které bylo vyhrazeno 40 procent jeho kapacity dolům. Platilo se vstupné.

Napouštění koupaliště začalo 8. června 1964. Měly se tu chovat ryby pro sportovní rybaření a v zimě zde bylo kluziště. V areálu byly rozmístěny kiosky, pro okolní rekreační plochy se přivážely mladé stromky z lesů. V roce 1966 byly na koupališti instalovány skluzavky, lavičky, slunečníky, dřevěná lehátka, osvětlení, kašna s pitnou vodu, půjčovna loděk, napřesrok i taneční parket. Dokončovací práce v areálu včetně autokempinku se protáhly do roku 1968. Od počátku však bylo zařízení koupaliště častým cílem vandalů.

Již od poloviny 60. let se na Nováku konaly kulturní a sportovní akce jako závod motokár a plochodrážní závod motocyklů, přespolní běh či oslavy Mezinárodního dne dětí nebo slavnost pionýrů. K nim se posléze přidaly velkolepé oslavy Dne horníků 9. září a Letní mírová slavnost. Ta se ovšem konala každý rok v jiném termínu podle toho, na kterou neděli připadla svatohorská slavnost Korunovace. Bylo totiž potřeba nalákat návštěvníky nejen na vystoupení pražských umělců, ale i na prodej nedostatkového zboží s cílem, aby lidé nešli na Svatou Horu. V roce 1976 se začala připravovat stavba „letního kulturního zařízení“.

V roce 1985 se již Den horníků s estrádou a hornickým trhem na Novém rybníce nekonal, protože akce byla po několik let ztrátová. Zároveň byl ze zdravotních a hygienických důvodů opakovaně vydáván zákaz koupání, a tak areál zchátral.

PhDr. Věra Smolová