Výročí popravy v Brandenburgu

Autor: PaedDr. Josef Velfl, Hornické muzeum Příbram

Každoročně si připomínáme tragické výročí popravy spáchané na sklonku 2. světové války hitlerovským potlačovacím aparátem na 16 hlavních představitelích protinacistického odbojového hnutí z Příbramska. Dva a půl měsíce před kapitulací Třetí říše, dne 19. února 1945, provedli Němci ve věznici v Brandenburgu u Berlína tuto hrůznou exekuci, která byla ve vztahu k občanům z Příbramska v době 2. světové války nejmasovější v průběhu jediného dne. Strašlivý akt zastínil ve svých krvavých důsledcích všechny předešlé i následující exekuce týkající se našeho regionu, včetně systematického hromadného zabíjení za heydrichiády v táborské střelnici, ve Spáleném lese u Klatov, v Praze – Kobylisích nebo později v pankrácké sekyrárně či v Terezíně. Tragický primát Brandenburgu nebyl překonán.

Pod gilotinou v popravčí cele zhasl život 16 statečných mužů z Příbramska. Zastupovali jednotlivé nejsilnější proudy zdejšího odbojového hnutí, sloučené počátkem roku 1943 v tzv. ilegální Krajský národní revoluční výbor v Příbrami. Jednalo se o vedoucí činitele tajné vojenské organizace Obrana národa s krycím názvem Oliver, v čele s bývalým legionářem mjr. Aloisem Laubem, generálem in memoriam, a berním úředníkem, důstojníkem v záloze Stanislavem Vojířem. Další významnou složku tvořila učitelská odbojová skupina, v některých materiálech označovaná jako učitelsko-hornická, řídícího učitele Jindřicha Majera, napojená na celonárodní Petiční výbor Věrni zůstaneme docenta Josefa Fischera z Prahy. Nechybělo ani zastoupení hornického a železničářského hnutí odporu reprezentovaného předsedou ilegálního Krajského národního revolučního výboru, pracovníkem protektorátních drah Františkem Markem (byl zatčen i jeho syn Karel, ten však přežil věznění). Spolu s nimi sdíleli stejný osud nejbližší spolubojovníci – ředitel živnostenské pokračovací školy a por. bývalé čs. armády v záloze Vladimír Šebesta, okresní školní inspektor Josef Štěch, drogista Karel Štěpán mladší, tiskař Jan Bejček, mlynář Josef Míkovec, železničáři Alois Grund a František Matějka, horníci Ladislav Bambas, Jan Pouchanič, Josef Fous, důlní kovář Josef Polák a hornický důchodce Petr Bejček. Jejich ilegální skupiny se podílely samostatně nebo v rámci Krajského národního revolučního výboru na celé řadě odbojových akcí, jako byla například rozsáhlá zpravodajská činnost o německé branné moci, ukrývání a další pomoc osobám v ilegalitě, materiální zajištění rodin zatčených spoluobčanů, koncipování, tištění a rozšiřování ilegálních tiskovin, shromažďování zbraní a destrukčních prostředků, zejména trhavin z březohorských dolů, a od roku 1943 i vlastní sabotáže a diverze.

Vzrůstající aktivita hnutí odporu na Příbramsku neunikla pozornosti nacistického bezpečnostního aparátu. Vinou zrady a nasazením konfidenta pronikla německá tajná státní policie - gestapo do organizační sítě a 13. 11. 1943 zahájila na Příbramsku nejrozsáhlejší zatýkání během celé okupace. V první vlně zatýkání bylo na Příbramsku podle hlášení gestapa zadrženo 46 osob a 33 na Písecku. V několika dalších dnech uvízlo ve spárech nacistů celkem 165 lidí z celého regionu, 67 jich bylo postaveno před soud a odsouzeno, z toho 30 k trestu smrti. Číselné údaje o zatčených se v nacistických archivních materiálech poněkud rozcházejí, což bylo dáno datem zpracování vzpomínaných dokumentů. Například v hlášení řídícího úřadovny gestapa v Praze kriminálního rady dr. Gerkeho adresovaném veliteli bezpečnostní policie dr. Weinmannovi dne 15. 11. 1943, tj. během 3. dne zatýkání, se píše o 46 zatčených Příbramácích. Tento dokument pochází z bývalého Archivu Ministerstva vnitra, nyní Archivu bezpečnostních složek ČR. V Bundesarchiv Potsdam v SRN se dochovalo hlášení Hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu (Reichssicherheitshauptamt) z 3. 12. 1943, kde se uvádí, že „gestapo zatklo v Příbrami 80 osob, mezi nimi i představitele města, četné důstojníky bývalé čs. armády a další, kteří byli činní v zakázaném Národním výboru a v nelegální vojenské organizaci. Kromě toho byl zajištěn technický aparát a zařízení k falšování osobních dokladů a k tištění letáků…“ Další hlášení stejnému úřadu ze dne 24. 12. 1943, tj. koncipované na Štědrý den, konstatuje zatčení 103 osob z Příbrami, z nichž někteří při výslechu přiznali, že dostali rozkaz v případě převratu zadržet a internovat Němce a nespolehlivé Čechy…“

Nad skupinou 16 hlavních organizátorů odboje vyřkl absolutní verdikt tzv. Lidový soud (Volksgericht) v Gollnově přesně rok od zatýkací razie, ve dnech 14. 11. – 17. 11. 1944. Následoval transport z této soudní věznice v Pomořanech do Brandenburgu u Berlína a čekání na exekuci. Pro Čechy platila devadesáti denní lhůta od rozsudku k popravě, protože rozsudek podepisoval osobně říšský státní ministr Karl Hermann Frank. Exekuce se prováděly v Brandenburgu vždy v pondělí. Takto s napětím každé pondělí vězni očekávali, co se bude dít.

Třetí říše se pomalu hroutila. Spojenci postupovali k Berlínu. Vězni doufali, že snad přežijí ještě těch pár týdnů do konce války a pojedou domů… Všichni odsouzení k trestu smrti přes svůj krutý osud nepostrádali optimismus a do poslední chvíle věřili, že rozsudek nebude naplněn. Byl to zejména mjr. Alois Laub a řídící učitel Jindřich Majer, kteří udržovali mezi obyvateli cely smrti dobrou náladu a vlévali do žil víru v návrat do vlasti. Od vězeňského kněze se navíc dozvěděli, že v Berlíně byla zasažena při spojeneckém bombardování také budova Lidového soudu a v jejích troskách že zahynul předseda I. senátu i s přísedícími a zároveň že byly zničeny četné soudní spisy. Také to podpořilo domněnku, že popravy přestanou.

Zázraky se však dějí zpravidla jen v pohádkách a ve filmech s dobrým koncem… A tak přišlo ono pondělí 19. února 1945. Jednotliví odsouzení byli postupně sťati gilotinou mezi 13. a 14. hodinou.

Nebylo zřejmě náhodné, že spolu s nimi ten den nacisté popravili v Brandenburgu i jednoho z hlavních představitelů celonárodní odbojové organizace PVVZ docenta Josefa Fischera, se kterým byla příbramská učitelsko-hornická skupina Jindřicha Majera v přímém kontaktu.

Mezi odsouzenými Příbramáky byl vzpomínaný mjr. Alois Laub (brig. gen. in mem.).

Narodil se 31. 12. 1896 v Rokycanech. V době 1. světové války se vyznamenal jako čs. legionář v Rusku. Byl přímým účastníkem legendární bitvy u Zborova 2. 7. 1917, bojů o Kyjev, v r. 1918 u Bachmače, později na sibiřské magistrále. Domů se vrátil v hodnosti nadporučíka pěchoty, dekorovaný řadou vysokých válečných vyznamenání. Vojenskému stejnokroji zůstal věrný i v nově vybudované Československé republice. Prošel celou řadou velitelských a štábních funkcí v československé armádě. V době ohrožení našeho státu Hitlerem v roce 1938 zastával post prvního pobočníka velitele hraničářského pluku 4. Mnichovskou zradu a následnou potupnou okupaci 15. 3. 1939 nesl mjr. Alois Laub velice těžce. Po demobilizaci a rekvalifikaci nastoupil 17. 11. 1939 službu u Okresního úřadu v Příbrami jako vrchní účetní tajemník. Zároveň se zde zapojil do budování tajné celonárodní vojenské protinacistické organizace Obrana národa. Dne 7. 5. 1940 ukončil na vlastní žádost službu u Okresního úřadu v Příbrami a plně se pak věnoval ilegální činnosti. V době vzpomínaného zatýkání byl mezi prvními, kteří uvízli ve spárech německé tajné státní policie.

Příslušníci gestapa ho zadrželi dne 13. 11. 1943 v 10.30 v jeho příbramském bytě. Zařízení domácnosti němečtí policisté zčásti vyrabovali a zčásti rozkradli. Přímým svědkem jejich řádění byla manželka Anna Laubová a také tři děti, dcera Marie a synové Zdeněk a Milan. Tuto akci a následné vyšetřování osobně řídil s mimořádnou brutalitou vrchní sekretář táborské služebny gestapa Karl Müller s Augustem Giehlem. Během nelidských výslechů ještě v Příbrami a zvláště v Táboře, při nichž nacisté používali k bití zadržených gumové obušky a dokonce i ocelové pruty, proměnili Laubovo tělo od hlavy až k patám v jednu zčernalou podlitinu, krvácející z mnoha ran. Všechna vznesená obvinění vzal Laub na sebe, čímž uchránil před vyššími tresty některé další zatčené a o mnoha jiných spolupracovnících se gestapo ani nedozvědělo, takže mohli v ilegální činnosti pokračovat dál. Z táborské věznice byl mjr. Laub spolu s ostatními vedoucími představiteli příbramského odboje odtransportován přes Terezín do Gollnova u Štětína, kde dne 17. 11. 1944 vynesl soud nad Laubem, podobně jako nad 15 dalšími Příbramáky, trest nejvyšší. Po tříměsíčním odkladu dne 19. 2. 1945 gilotina v popravčí kobce v Brandenburgu přervala jeho život.

Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka a dekorován Čs. válečným křížem 1939. Pak však přišel vítězný únor 1948 a Laubova rodina se stala obětí represí nového totalitního režimu. V roce 1953 Ministerstvo národní obrany snížilo Anně Laubové vdovský vojenský důchod se zdůvodněním, že je vdovou po horlivém služebníku dřívějšího kapitalistického řádu a bývalém důstojníkovi armády buržoazní republiky. Rodina byla zároveň vystěhována z bytu. Naštěstí jí poskytl přístřeší, podobně jako za okupace, strýc Jakub na březohorské faře. Útrapám však zdaleka nebyl konec. Dcera Marie byla z politických důvodů vyloučena před závěrečnými státnicemi ze studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, nejmladšímu synovi Milanovi bylo 6 let po maturitě bráněno podat si přihlášku na vysokou školu a nejstarší syn Zdeněk byl taktéž vyloučen ze studia na Filosofické fakultě Karlovy univerzity a dokonce zatčen pro údajnou protistátní činnost. Po propuštění na svobodu ho povolala tehdejší čs. lidová armáda k prezenční službě jako příslušníka pomocného technického praporu v rámci nucených prací v kladenských ocelárnách. K rehabilitaci Aliose Lauba a jeho rodiny došlo až po roce 1989. Na návrh vlády ČR povýšil dne 8. 5. 2000 prezident Václav Havel svým rozkazem č. 9 Aloise Lauba do hodnosti brigádního generála in memoriam.

Mezi odsouzenými a později popravenými v Brandenburgu 19. 2. 1945 byl horník Ladislav Bambas, narozen 27. 6. 1900 v osadě Havírna v obci Bohutín, v rodině horníka Josefa Bambase.

Měl tři sourozence: Josefa, Václava a sestru Viktorii. Ladislav se vyučil krejčím, ale z finančních důvodů i on nakonec nastoupil jako horník – lamač do březohorských dolů. Dne 22. 2. 1936 se oženil se švadlenou Anastázií, rozenou Soukupovou z Kamenné. Rodina se přestěhovala do Příbrami, kde bydlela v Havlíčkově ulici. Dne 11. 12. 1937 se narodil nejstarší syn Ladislav, v době zatčení jeho otce mu bylo 6 let a chodil do první třídy Obecné školy v Příbrami. Dne 10. 3. 1942 se narodil další syn, který dostal jméno Milan, a v době otcova zatčení mu byl rok a půl. Jako poslední se v červnu 1944 narodila dcera Miluška, to znamená, že v době otcova zatčení ještě nebyla na světě a on ji nikdy nespatřil. Ladislav Bambas se zapojil podobně jako další členové tajné protinacistické hornické odbojové organizace do získávání trhavin z březohorských dolů, rozšiřování ilegálních tiskovin a podporování osob žijících v ilegalitě. Po prozrazení organizace, při následné zatýkací akci dne 16. 11. 1943 přijeli příslušníci táborského gestapa za Ladislavem Bambasem na důl Anna. Na pracovišti ho ale nezastihli. On mezitím dorazil domů, v rychlosti se rozloučil s rodinou a rozhodl se vrátit na šachtu, aby varoval ostatní a zároveň zahladil co nejvíce stop po odbojové činnosti. Do jaké míry se mu to podařilo, není známo. Faktem zůstává, že gestapo odjelo z areálu dolu Anna k Bambasům domů, kde uskutečnilo brutální prohlídku bytu, při které nezůstala jedna jediná věc na svém místě. Došlo i k částečnému ničení zařízení, vyhazování potravin a podobně. Tomu všemu byla svědkem těhotná manželka Anastázie Bambasová, která držela v náručí rok a půl starého syna Milana a vedle ní stál šestiletý syn Ladislav, jenž právě přišel ze školy. Protože v bytě gestapo nic nenalezlo, vrátilo se zpět na Březové Hory, kde Ladislava Bambase zatklo na dole Anna. Spolu s ostatními byl pak odvezen do věznice v Táboře.

Na přelomu ledna a února 1944 odjela manželka Anastázie se synem Ladislavem do Tábora, kde jim byla umožněna návštěva zatčeného manžela a otce. Malý Ladislav mu tehdy vezl ukázat své první pololetní vysvědčení. Tam se viděli naposledy. Ladislav Bambas byl odsouzen k trestu smrti v Gollnově dne 14. 11. 1944 a popraven v Brandenburgu 19. 2. 1945 ve 13 hodin 22 minut. Před popravou napsal své 36leté manželce a dětem dopis na rozloučenou: „Milovaná maminko a dítky. Loučím se tímto s Vámi a v duchu Vás líbám. Dnes ráno jsem zlíbal i naši společnou fotografii. Obdržíte-li ji zpět, tak tam bude poslední dotek se mnou. Srdečně Vás všechny zdravím a budu umírat se vzpomínkou na Vás. Dnes 19. 2. 1945 v jednu hodinu budu popraven. Prosím Vás, abyste mi odpustili a vzpomínejte na mě vždy jen v dobrém. Drahá maminko, vychovávej dobře naše dítky, já jim v duchu žehnám. Milušku jsem ani nespatřil. Srdečně pozdravuji též bratry, sestry, švagry a švagrové, babičku a všechny příbuzné a známé. S Bohem a na shledanou na nebesích. Váš taťka“.

Dalším ze zatčených horníků byl Jan Ivan Pouchanič.

Narodil se 10. 1. 1910 ve Volosjance, okres Velká Berezná na Podkarpatské Rusi v rodině rolníků Petra a Marie Pouchaničových. Později odešli do Čech. Jan Pouchanič žil na Hájích v čp. 9 a zprvu se živil jako zemědělský dělník, časem se stal horníkem. Dne 7. 8. 1934 se oženil s vdovou Annou Svojtkovou, za svobodna Žaludovou, narozenou 13. 5. 1908 na Hájích čp. 38. Její otec František Žalud byl horník a matka Kristina, rozená Trollerová, pocházela z nedalekého Bytízu. Svatba manželů Pouchaničových byla 7. 8. 1934 na farním úřadě na Slivici. Pouchaničovi pak žili v domku rodičů manželky v čp. 38. V roce 1936 je uváděno u Jana Pouchaniče již povolání horník. Pracoval na dole Anna na Březových Horách. Dne 21. 7. 1936 se manželům narodil syn Jan a dne 23. 12. 1938 dcera Milena, později provdaná Pelcnerová. Jan Pouchanič se zapojil do protinacistické odbojové činnosti tím, že pomáhal se získáváním střeliva z dolů, opatřováním potravinových lístků, poskytováním úkrytu pronásledovaným osobám a s rozšiřováním ilegálních tiskovin. Byl zatčen táborským gestapem 16. 11. 1943. Tehdy bylo jeho synovi 7 let a dceři necelých 5 let. Také Jan Pouchanič byl v listopadu 1944 odsouzen Lidovým soudem v Gollnově v Pomořanech k trestu smrti a popraven v Brandenburgu dne 19. 2. 1945. Krátce před exekucí napsal tento dopis na rozloučenou: „Drahá manželko, rodiče a děti. Přijměte můj poslední pozdrav na rozloučenou. Sděluji Bohu, že Vás velmi líbám, a slibuji Vám, že i po smrti budu při Vás stát a budu Vám pomáhat. Pro Vás jsem nikdy nezemřel, stále žiji. Drahá manželko, hlavně vychovávej naše děti tak, aby z nich byli dobří lidé. Toto jest můj poslední dopis, co Vám píši před smrtí v cele č. 12 dne 19. 2. 1945 v Brandenburgu, kde musím zemřít. Dávám Vám poslední s Bohem, dětem požehnání a nevzpomínejte na mne ve zlém. S Bohem Jan Pouchanič.“

Mezi odsouzenými odbojáři z Příbramska byl i ředitel živnostenské pokračovací školy v Dobříši, por. bývalé čs. armády v záloze Vladimír Šebesta, o kterém se nám podařilo získat několik doposud méně známých materiálů z pozůstalosti jeho rodiny. Před válkou byl aktivně činný v organizaci Sokol, byl důstojníkem čs. armády v záloze, velkým vlastencem. K jeho zatčení došlo 4. den razie gestapa, 16. 11. 1943. Příslušníci táborské služebny německé tajné státní policie ho odvlekli z rodinného kruhu od těhotné manželky Jiřiny a tehdy sedmiletého syna Vladimíra. Ona strašná doba postihla zcela nemilosrdně nejen Vladimíra Šebestu, ale i jeho rodinu. Několik dnů po Šebestově zatčení se předčasně narodila dvojčata Jiří a Dana a dlouhou dobu i ona spolu s matkou Jiřinou bojovala o život. Vysílená, ustaraná a psychicky zlomená manželka pozbyla své opory v době nejkritičtější. Tehdy byl Vladimír Šebesta již internován v písecké věznici, kam ho gestapo převezlo z Příbrami spolu s ostatními zatčenými. Odtud putoval do Tábora, následně do Terezína, poté do Prahy na Pankrác a pak zpět do Malé pevnosti Terezín. Koncem léta roku 1944 byl transportován ve skupině hlavních obviněných z odbojové činnosti do Gollnova u Štětína v Pomořanech. Dne 18. 11. 1944 zaslal manželce Jiřině Šebestové právní zástupce Vladimíra Šebesty ex offo ze Stargardu v Pomořanech dopis tohoto znění, cituji: „V trestní záležitosti proti Stanislavu Vojířovi a dalším Vám sděluji na prosbu Vašeho manžela - ředitele učňovské školy Vladimíra Šebesty, že byl také on odsouzen rozsudkem soudního lidového dvora ze dne 17. listopadu 1944 k smrti. Podpis: Dr. Dietrich Harenburg, právní zástupce Vladimíra Šebesty, Stargard.“

Snad každý si asi dovede představit, jaké zděšení v Šebestově rodině tato zpráva zanechala. Bohužel přes všechny snahy a zákroky právních zástupců byla nakonec i v případě Vladimíra Šebesty poprava vykonána. K exekuci došlo v nechvalně proslulé věznici v Brandenburgu u Berlína (nyní součásti tohoto města). Ze dne popravy se dochoval Šebestův dopis na rozloučenou, cituji: „Brandenburg, 19. února 1945. Předrazí! Jest Vám souzeno vypíti za mne pohár trpké hořkosti až do dna. Právě bylo mi oznámeno, že říšský ministr spravedlnosti odmítl moji žádost o milost a že rozsudek bude vykonán asi o 13. hodině. Tedy Bůh se rozhodl povolati mne k sobě. Byl jsem na vše připraven a moji druzi také. Jsem duševně vyrovnán, a poněvadž věřím v Boha, odcházím klidně, neboť vím, že Vás již více postihovati nebude, ale že Vám všem a vše za mne vynahradí. Loučím se s Vámi se všemi na poslední cestě. Jiřinko, moje předrahá, děkuji Ti za tvou nesmírnou manželskou péči, krásné děti, obětavost, utrpení, práci, což jsi mi vždy s láskou přinášela. Jest mi nesmírně líto, že jsem Jiříčka a Danušku nepoznal. Ale pro ně to bude lépe, alespoň moji ztrátu tak nepoznají. S Vládíčkem to bude horší, ale jest již 15 měsíců ode mne odloučen, tak to již nepozná. Jiřinko, buď stále statečná, nezoufej a pamatuj si, že poslední mou prosbou k Tobě jest, abys v brzké době statečně přenesla tyto osudové rány a vedla děti k bázni Boží do dalšího života beze mne a vzpomínala jen v dobrém a odpustila mi vše, čím jsem se proti Tobě v životě prohřešil. S Bohem Vám oddaný Vláďa.“

V souvislosti s rozsáhlou zatýkací akcí v listopadu a prosinci 1943 skončili na popravišti i další místní odbojáři, nejen těch 16 statečných usmrcených v Brandenburgu. Mezi prvními dne 13. 11. 1943 padli do rukou hitlerovců též manželé Bedřich a Františka Kozlíkovi, kteří měli v Příbrami knihkupectví a nakladatelství. Bylo jim tehdy takřka 60 let. Za přechovávání osob nepřátelských říši byli oba sťati v pankrácké sekyrárně krátce po 16. hodině dne 28. 4. 1944. Stejný osud potkal v těchto ponurých místech 15. 6. 1944 i Jana Bendu, jenž ve funkci vrchního oficiála Okresního úřadu v Příbrami poskytoval ilegalistům „padělané legitimace“ a další doklady. Na dochovaných fotografiích, pořízených gestapem krátce před exekucí, vidíme, jaké nepředstavitelné utrpení musely tyto oběti prožít během vyšetřovací vazby. O půl roku později byla temná popravčí cela pankrácké věznice svědkem posledních okamžiků života dalšího Příbramáka, báňského úředníka Antonína Zadníčka, obviněného z rozšiřování ilegálních tiskovin, nedovoleného držení zbraní, přechovávání hledaných osob a z účasti na budování partyzánských úkrytů v Brdech. Materiál na stavbu těchto lesních bunkrů poskytl a i jinak podporoval činnost ilegální skupiny působící na jím řízeném pracovišti vedoucí březohorské úpravny rud Protektorátních dolů na stříbro a olovo Ing. Josef Pražák. Za to byl spolu s Antonínem Zadníčkem sťat na Pankráci 5. 10. 1944.

A jaký byl osud lidí, kteří padli do rukou gestapa jako první a u kterých celá rozsáhlá zatýkací akce vlastně začala?
O tom podává částečné svědectví citovaný archivní dokument z někdejšího Archivu Ministerstva vnitra, obsahující popis zásahu příslušníků táborského gestapa proti dvěma osobám, ukrývajícím se tehdy v domě vdovy Rozumové v č. p. 41 ve Vamberově ulici v Příbrami. Jednou z oněch osob hledaných již od roku 1942 gestapem, a na jejíž stopu přivedl příslušníky hitlerovského bezpečnostního aparátu konfident Zdeněk Šindelář z Písku, byla 31letá Anna Kiliánová, původní profesí učitelka. Tato žena pracovala jako spojka mezi příbramskou odbojovou organizací a skupinami v Písku, Strakonicích, Plzni, Berouně, Praze atd. Od roku 1942 žila v ilegalitě a vykonávala kurýrní služby také pro představitele II. ilegálního ústředního vedení KSČ a následně pro III. ilegální vedení KSČ. Dne 12. 11. 1943 cestovala vlakem z Prahy do Příbrami a gestapo ji celou cestu sledovalo. V noci z 12. na 13. 11. 1943, asi v 5 hodin ráno obklíčilo 16 příslušníků táborské služebny gestapa Rozumův dům a vtrhlo dovnitř. Podle vzpomínaného protokolu gestapa Kiliánová vypálila 4 rány z pistole a zranila na rameni vedoucího táborské služebny gestapa, 31letého kriminálního komisaře, SS- Hauptsturmführera Bruno Kriegera. Poté byla odzbrojena a zatčena. Bruno Krieger se musel podrobit operačnímu zákroku v nemocnici, při kterém mu byl projektil z rány odstraněn.

Co víme o tomto šéfovi táborského gestapa?
Narodil se 6. 10. 1912 ve Faltow v Pomořanech a na funkci vedoucího táborské služebny nastoupil 30. 3. 1943, kdy střídal vrchního komisaře Arthura Albrechta, nechvalně proslulého z období heydrichiády, který byl přeložen do Holandska (Albrecht byl po válce zatčen a pro svoje zločiny popraven v Haagu 20. 3. 1946). Bruno Krieger sloužil v Táboře přibližně rok, do 28. 2. 1944, kdy byl přemístěn na gestapo do Budapešti (tam po něm stopy našeho pátrání končí). Služebnu po něm v Táboře převzal kriminální rada Heinrich Gottschling. Statistika působení gestapáka Kriegera v Táboře je následující: Nechal zatknout 279 osob, z nichž 37 přišlo o život. Zda byly po válce jeho zločiny potrestány nám není známo. Zatýkací akci v Příbrami v listopadu 1943 zajišťovali též jeho podřízení, mimo jiné i kriminální vrchní sekretář August Giehl, narozený 12. 1. 1902 v Karlsruhe, a kriminální sekretář Karl Müller, narozen 30. 9. 1904 v Rudolfově u Zábřehu na Moravě, příslušný do Kamenice nad Lipou, bývalý československý policejní strážmistr, jenž působil na gestapu rovněž jako tlumočník. August Giehl byl odsouzen po osvobození naším Mimořádným lidovým soudem k těžkému žaláři a následně vyhoštěn do Německa. Další čtyři příslušníci táborské služebny gestapa byli po válce odsouzeni Mimořádným lidovým soudem konaným přímo v Táboře k trestu smrti a popraveni. Kriminální asistent Franz Dřewo (popraven 15. 2. 1947), vrchní kriminální asistent Wilhelm Kieffer (popraven 19. 2. 1947), asistent Karl Kirchner (rodák z Jihlavy, popraven 4. 3. 1947) a kriminální zřízenec Antonín Neubauer (rodák z Jihlavy, popraven 5. 3. 1947).

Vraťme se však ještě krátce k začátku zatýkání dne 13. listopadu 1943 v 5 hodin ráno ve Vamberově ulici v Příbrami. V hlášení gestapa je dále uvedeno, že byl zároveň v tomto bytě zatčen spolu s 31letou Annou Kiliánovou i 20ti letý Jaroslav Štangl, jenž rovněž vykonával pro odbojovou organizaci kurýrní služby. Tento mladík byl synem mjr. bývalé čs. armády Jaroslava Štangla z Písku, který byl rok předtím za heydrichiády dne 4. 6. 1942 zatčen spolu s dalšími bývalými píseckými důstojníky čs. armády a popraven 22. 6. 1942 ve Spáleném lese u Klatov. Krutý osud nakonec postihl i Jaroslava Štangla mladšího. Po výsleších gestapu prozradil místo partyzánských úkrytů v Brdech. Ty pak hitlerovci zlikvidovali. Jaroslav Štangl mladší byl následně odsouzen k trestu smrti a popraven ve věznici v Lipsku dne 5. 4. 1945 (podle jiných materiálů 13. 4. 1945). V bytě, ve kterém se Kiliánová a Štangl ukrývali, táborské gestapo údajně objevilo součástky k 20 pistolím značky ČZ a větší množství munice. Tyto údaje obsahuje výše citovaný archivní dokument. A jaký osud potkal Annu Kiliánovou, co jako jediná ze všech zatčených v Příbrami kladla ozbrojený odpor. Dle dostupných materiálů nefiguruje v žádných soupisech odsouzených. Dočkala se na rozdíl od ostatních konce války. V polovině 80. let 20. století žila v osamění v penzionu pro zasloužilé členy KSČ na Dobříši. A zde také zemřela.

Konfident gestapa s číslem 58 289 Zdeněk Šindelář, jenž měl údajně vyzradit kontakt na Annu Kiliánovou a Jaroslava Štangla, spáchal během Květnového povstání roku 1945 v Písku sebevraždu. Zastřelil se, když ho šli zatknout členové místní revoluční gardy. Dle výpovědí příslušníků protektorátní vězeňské služby v Písku a vězeňského lékaře byl tento někdejší člen odbojové organizace Zdeněk Šindelář ke spolupráci s gestapem donucen po zatčení a následných brutálních výsleších, při kterých ho táborští gestapáci několik dní bili ocelovými pruty do zad a chodidel a zároveň mu vráželi ocelové jehlice pod nehty prstů na rukou. Ve svědecké výpovědi jeho manželky stojí, že údajně vyzrazoval gestapu jen to, o čem již věděli hitlerovci i z jiných zdrojů…